S láskou ke psím přátelům

Až 1200 km dlouhý, trvající pět až šest dní, saně tažené Husky psím spřežením, 160 týmů a více než 1500 psů řízených svými mushery putující sněhovými pláněmi a kopečky nejsevernějšího norského kraje Finnmark. Takový je každoroční březnový závod ve psích spřeženích zvaný Finnmarksløpet, velká zkouška sil, odvahy, vzdoru a odhodlání, který je zároveň velkým zimním festivalem.

Týmy, kde na rozdíl od většiny sportů soutěží muži a ženy ve stejných kategoriích, si mohou vybírat mezi kratší či delší variantou tohoto nejdelšího psího závodu na světě. Zhruba polovina týmů a sice ty, kde každý tým řídí 14 psů, se vydá na tu delší, 1200 kilometrovou, zatímco se druhá polovina, kde každý tým má na starost osm psů, pustí do kratší 500 kilometrové verze, aniž by se někde zastavili kromě povinných tzv. checkpointů, kde si odpočinou a předávají řízení.

Rozumí se samo sebou, že trpí-li někdo nedostatkem spánku (v průměru ti, kteří psy řídí, po dobu trvání závodu spí jen dvě hodiny denně) je těžké správně se rozhodovat. Lars Monsen, jeden z nejznámějších norských dobrodruhů a „lamačů“ rekordů v přírodě míní, že by se měl Finnmarksløpet stát drsnějším a prosazuje například zákaz přespávání v hotelech či obytných vozech/karavanech pro účastníky během závodu s tím, že: „…vždyť mohou spát se psy, poněvadž by s nimi měli být co nejvíce“, 

Za dobrého počasí a jiných výhodných podmínek lze závod, na který jsou v Norsku velice hrdi a jehož trasa byla v průběhu let několikrát upravována, zvládnout již za pět dní a deset hodin, ovšem ti poslední většinou překročí cílovou čáru až po jednom týdnu. Druhý týden v březnu je příznivá doba na trávení času venku ve Finnmarku. Počasí bývá poměrně stálé, byť teploty většinou ještě nezačaly výrazně stoupat. Nejnižší teplota, která byla během závodu zaznamenána, je mínus 44 stupňů. Vánice se mohou vyskytovat, ty ale jsou tak pozdě v zimě vzácné.

Terén zde na samém severu Norska je se svými mírnými svahy a pláněmi pro závod jako stvořený a psi rychle nabírají na rychlosti. Jsou-li vodítka nenatažená, tak psovod ví, že je něco špatně. Jedenáct veterinářů psy během závodu vyšetřuje a kontroluje jejich stav. Rozhodnou případně o tom, kdo by již neměl pokračovat. Je-li vyřazených psů příliš mnoho, tak je tým nucen stáhnout se ze závodu.

Pro závod existují zvláštní antidopingové předpisy. Steroidy jsou zakázané, stejně jako prostředky či medoty, které mohou potlačovat symptomy chorob u psů. Ti mohou být dokonce testováni. Aby šetřili psí tlapky, tak jim musheři oblékají ponožky. Celkem mají ti, kteří jedou celých 1200 km sebou až 500 ponožek na výměnu.  

Účastníci pocházejí z mnoha zemí, včetně České republiky, nicméně většina přihlášených je z Norska a dalších skandinávských zemí. Pro mnoho závodníků je Husky psí spřežení životním stylem. Své psí kamarády nadšeně cvičí, ve vrcholné sezóně od konce července po konání závodu v březnu 25 až 30 hodin týdně. Připravují je pro různé scénáře a situace, snaží se být co nejlépe připraveni. Takový průměrný pes z plemene aljašský husky běhá 6000 kilometrů za rok. Nadšence žene je skutečná vášeň, péče o psy je finančně náročnou činností, pro kterou je velice obtížné sehnat sponzory.

Ve svých „stájích“ mívají ti, kteří se přihlásí na kratší variantu závodu, až 15 psů, zatímco ti, jež se odhodlají pro delší variantu chovají pro výběr nejlepších a nejrychlejších psů a zajištění následovnictví až 25 psů. Pečlivě jsou studovány potřeby psů, pokud jde o výživu. Jídelníček psů je dost pestrý a patří k němu patří mimo jiné odřezky z porážek, lyofilizované žaludky, maso z velryb a lososi. Každý rok pořadatelé závodu udělují cenu tomu účastníkovi, který se v průběhu závodu nejlépe staral o své psy. 

Přípravy na závod jsou srovnávány se společenským a taktickým cvičením, kde ten, kdo psy řídí, je spíše než sportovcem trenérem a hráčem v jedné osobě. Kromě chovu je rozhodující schopnost vytvářet vzájemnou důvěru mezi psy a lidmi. Někteří se domnívají, že dovednost lépe rozumět psům, vžívat se do jejich myšlení a dávat jim přednost před sebou, je jedním z důvodů, proč boduje stále více žen v tomto závodu, který býval považován za záležitost těch nejdrsnějších mužů. Také to, že ženy-účastnice závodu váží o něco méně, ovlivňuje zátěž pro psy pozitivním směrem. Navíc jeden průzkum ukázal, že pro ženy je být se psy v kontaktu a v přírodním prostředí důležitější než pro muže.

Závod prodělal vývoj od čistých zážitků z přírody po špičkový sport a v roce 2005 poprvé za jeho 37letou historii vyhrála žena. V roce 2015 dokonce vyhrály ženy ve všech kategoriích. Letos navíc padl věkový rekord, když nejdelší variantu závodu dotáhla ke konci teprve 18letá dívka.

Ve Finnmarku dokonce v roce 2016 začala jedna střední škola jako první na světě nabízet tříleté vzdělání pro ty, kteří se chtějí naučit řídit Husky psí spřežení. Výuka může na uchazečovo přání zahrnovat studium s vlastními psy a kritéria pro přijetí jsou motivace, osobní způsobilost, známky a pohovor s uchazeči.

Nejen v Altě, kde je start a zároveň cíl závodu, nýbrž podél celé trasy platí, že místní obyvatelé tvoří živý řetězec pozorujících a fandících. A tak to může vypadat, že na závod vyrazila a po svém se na něm podílí téměř polovina obyvatel Finnmarku. Tento závod se sleduje snáze než třeba sportovní klání v cyklistice, jelikož účastníky od sebe dělí až několik hodin a nejedou všichni v jednolitém pelotonu a po projetí kolem diváků jsou již během několika minut pryč.            

Současně se závodem probíhá několik koncertů, kde se prezentují místní talenty, především mladí s perspektivou dalšího růstu. Uslyšíte i tradiční laponský zpěv, tzv. joik. Součástí akce jsou pestré trhy, kde se prodávají výrobky norských tradičních řemesel a horký bidos čili sobí vývar. Pokud se na své individuální dovolené v Norsku trefíte do data konání závodů můžete si užít také řadu doprovodných aktivit této akce: řídit psí spřežení, vyrazit na sněžném skútru nebo pozorovat polární záři.

Autorem článku je Yngvar Brenna, další jeho články o Norsku najdete zde