Co spojuje a rozděluje země na severu Evropy?

Určitě jste již slyšeli o skandinávské prosperitě, nedotčené severské přírodě, severské pohodě, skandinávském designu, skandinávské sociálním modelu a prosperitě.

Pod pojmem Skandinávie většinou chápeme Dánsko, Švédsko a Norsko, zatímco mezi takzvané Nordic countries počítáme také Finsko, Island, Grónsko, Alandy a Faerské ostrovy. V obecnosti však nemusíme být v rozlišování těchto pojmů tak přísní.

Protichůdné přístupy k pandemii

Ačkoliv všechny výše uvedené země pro zjednodušení „házíme většinou do jednoho koše“, na přístupu jednotlivých zemí k epidemii COVID 19 můžeme vidět jemné nuance a rozdíly v nastavení států na severu Evropy. 

Dánsko uzavřelo své hranice, školy, kavárny, restaurace, nákupní centra a zakázalo shromáždění přesahující deset lidí. Podobně v Norsku a Finsku zůstala přístupná pouze ta nejdůležitější zařízení, většině dětí a zaměstnancům bylo nařízeno zůstat doma. Norsko nařídilo dvoutýdenní karanténu pro každého, kdo překročil jeho hranice, ve Finsku je pro přijíždějící turisty povinná 72-hodinová karanténa během musíte absolvovat dva testy na koronavirus (na začátku a na konci karantény).

V ostrém kontrastu se jeví cesta, kterou zvolilo Švédsko. Zpočátku propuknutí epidemie byly zrušeny pouze akce s účastí nad 500 lidí, na konci března byl tento počet snížen na 50 a nyní (listopad 2020) vláda schválila u některých událostí zvýšení limitu na 300 osob. Pro soukromá shromáždění není stanoveno žádné omezení nad rámec závazného doporučení.

Švédská strategie byla a je založena na dobrovolnosti a individuální odpovědnosti: pokud si každý udrží odstup, umyje si ruce a zůstane doma pokud cítí sebemenší příznaky, pak školy, bary, restaurace a obchody mohou víceméně pokračovat v podnikání jako v normálním módu.

Proč se Švédsko tak liší od svých sousedů?

Skutečnost, že Švédsko zvolilo odlišnou strategii od svých sousedů, se často přičítá vysoké míře nezávislosti vládních struktur, jako je například Agentura pro veřejné zdraví, která ve Švédsku určovala politiku postoje ke COVID-19 v mnohem větší míře než samotní politici v zemi. Státní epidemiolog Anders Tegnell byl během celé pandemie rozhodující osobou, na rozdíl od většiny zbytku Evropy a severských regionů, kde touto osobou byl předseda vlády. 

Tegnell se na rozdíl od politiků držel přísně vědeckých argumentů. Striktnější a omezující přístupy v Dánsku a Norsku nemusely být vždy nutně podloženy pouze epidemiologicko-zdravotním pohledem, jistou roli zde mohly hrát i zájmy politiků. Švédský odborník opakovaně zdůrazňuje, že pandemie je „maraton, nikoli sprint“, a že stávající opatření byla navržena s ohledem na tuto skutečnost. Musí být udržitelná po dlouhou dobu. Psychologická zátěž spojená s lockdownem by podle něj představovala pro veřejné zdraví stejně velké riziko jako virus samotný.

Historické souvislosti

Pro vnímání rozdílů mezi severoevropskými zeměmi, je rozumné začít sledováním konceptu severní jednoty. Počátek vnímání „severského regionu“ jako jednotného celku lze vidět v období reformace a založení luteránských státních církví, které vedou k částečné homogenizaci společnosti a kultury v severní Evropě. Na druhou stranu však velkou proti určité „jednotnosti“ Skandinávie hovoří skutečnost existence dvou konkurenčních říší, jimiž byly Dánsko a Švédsko. V neustálém konfliktu o vliv v severní Evropě a oblasti Baltského moře přivedly tyto mocnosti k rekordnímu počtu vzájemných válek. 

Napoleonské války roztrhaly severní Evropu: Finsko se stalo součástí Ruska a Norsko bylo jako válečná kořist odtrženo od poraženého Dánska a připadlo naopak vítěznému Švédsku. Během 19. století se šíří myšlenky sjednocovaní a pan-skandinávské hnutí, které se zaměřilo na podporu společné skandinávské minulosti, společného kulturního dědictví a společné jazykové tradice. 

Státům Skandinávie se nepodařilo vytvořit ani vojenskou, ani hospodářskou unii, ale místo toho se zaměřily pouze na kulturní jednotu. Země na severu Evropy založily v roce 1952 Severskou radu a otevřely své hranice. Region měl svůj vlastní malý klub v Lize národů a severské kodexy práva byly částečně homogenizovány. Země často navzájem kopírovaly osvědčené postupy, ať už v sociální, ekonomická, soudní nebo politické oblasti. Dánsko a Švédsko se rozhodly zakopat válečnou sekeru a místo toho se staly nejlepšími přáteli.

Zpět do současnosti

Rozdílný postoj ke koronavirové pandemii má své kořeny v rozdílech administrativních tradic ve správě mezi dánskou a švédskou říší. Ve Švédsku rozhoduje svým způsobem nezávislá Agentura pro veřejné zdraví, zatímco v Norsku, Dánsku a Finsku to byla především vláda.

Skutečnost, že Finsko mělo tak odlišnou strategii ke COVID 19, by mohla souviset i s jeho relativně nedávnou minulostí. Válečná historie země je velmi zakotvena v kolektivní paměti. Finsko na začátku 20. století vedlo občanskou válku a během druhé světové války bojovalo proti Sovětskému svazu, později proti německé Třetí říši. Poučení, které se Finsko naučilo, bylo, že pokud budou všichni plnit příkazy státu, bude vše v pořádku.

Ač může Skandinávie z pohledu kontinentální Evropy vypadat jako „jednotný region“, realita je taková, že oblast lze definovat jako „skupinu zemí, které mají všechny se Švédskem složitý vztah“. Pro Finy je Švédsko nejbližším sousedem, se kterým má sklon se srovnávat. Něco podobného platí i pro Norsko, kromě pohledu na „většího a staršího bratra“ sdílejí také společnou kulturu. Dánové ještě stále vidí Švédy jako své bývalé úhlavní nepřátele. Všichni mají své speciální vztahy se Švédskem, ale Švédové se ani zdaleka se o tyto země tolik nezajímají, jako ony o Švédsko. Proto se také často setkáte s vtipy na adresu Švédska a s komentáři o švédské aroganci.

Opatření ke Koronaviru se promítají i do uzavření hranic. Princip skandinávské jednoty byl vždy úzce spjat s pasovou unií. Byl to největší úspěch severoevropské spolupráce. Co z této jednoty zůstane, když se hranice uzavřely? Dánsko, Norsko i Finsko se obává turistů ze Švédska liberálně přistupujícímu k otázce COVID 19. V Evropě se uzavřené hranice primárně promítají do konce i do systému volného obchodu. Ve Skandinávii by to mohlo znamenat konec vzájemné důvěry.