Jitčin zápisník

S nápadem podívat se do Norska Jiřík koketoval už delší čas, doba dovolených se kvapem blížila a předtucha, že bych třeba chtěla jet někam k moři, ho trošku popohnala a navrhl, že bychom se mohli podívat do Norska. Kdo první dává, dvakrát dává a než jsem já stačila přijít s vlastní alternativou, bylo Norsko objednané. Ale abych se přiznala, to Norsko mě taky vždycky lákalo. Takže jsme přes cestovku Via Marpi našli zájezd na treky do Norska. Moc jsme se těšili a na výpravu na sever Evropy jsme vyrazili ve třech – Adla (toho času studentka se spoustou prázdninového času) jako tlumočnice, Jiřík jako nadšený fotograf a já jako provianťák a zároveň zapisovatel do našeho cestovatelského deníku. Do Skandinávie s námi cestovaly ještě další dva páry, takže celkem pouze 7 členná skupinka a průvodce (a majitel cestovky v jedné osobě) Martin Pišťák, který nás čekal v Oslu na letišti a věnoval se nám celých 8 dní naší dovolenkové pouti.

DEN I: Ve čtvrtek 16.července jsme vyrazili směr Praha letiště Václava Havla, největší obavy jsme měli z cesty po D1, naštěstí dálnice jela bez kolon a my byli na letišti včas, auto jsme nechali na odstavném parkovišti a začala nám dovolená.

Odbavení na letišti proběhlo bez zádrhelů, zavazadla vážila přesně tolik, kolik měla a my byli spokojení, že ty salámy nebudeme muset na letišti vybalit a vyhodit. Prošli jsme do bezcelní zóny, zakoupili litr Morgena a po kafíčku za 100 (rozuměj korun českých), jsme čekali na náš odlet. To jsme ještě netušili, že v Norsku dáme za kávu taky 100 korun – ale norských neboli Noků. Ale když je člověk na dovolené, nemůže přepočítávat. Ale to jsem odbočila – zpět k letu – ten proběhl bez turbulencí a my dosedli na letiště v Oslo-Gardermoen, kde už na nás čekal Martin s mikrobusem a odvezl nás do hotýlku, kde jsme měli strávit první noc před přejezdem do hor. Protože v Norsku je v tomto období světlo do půlnoci, tak jsme se ve 23 hodin sešli všichni účastníci našeho zájezdu venku a u panáka Morgena jsme se seznámili s Petrem a Lucií a Zdeňkou a Honzou. Po půlnoci ještě za světla jsme šli spát.

DEN II: Druhý den jsme po snídani vyrazili severním směrem, po cestě jsme se kochali pohledem na krásnou přírodu a Jiřík tiše trpěl, protože kdyby byl sám, stál by na každém možném místě a fotil a fotil. Ale vzhledem k tomu, že Norsko je opravdu rozlehlá země a nás čekalo asi 300 km, nešlo to udělat jinak, než prostě dělat jen občasné kratší zastávky na focení. Odpoledne jsme se prošli kolem ledovcového jezera Bygdin v národním parku Jotunheimen a já s Jirkou a Martinem jsme si vylezli alespoň na jeden menší kopec Synshorn (1.475 m.n.m.), aby si nohy trochu zvykaly.

K večeru jsme dojeli na očekávané ubytování v Norsku - krásné sruby v horské vísce Beitostølen a po večeři jsme se šli ještě projít. Já jsem obdivovala sruby, kterých byly v okolí desítky – jeden krásnější než druhý.

DEN III: V sobotu jsme vyrazili směr další ledovcové jezero Gjende a měli v plánu vystoupat na vrchol Bessegen, po hřebenu dojít do přístavu Memurubu a odtud lodí po jezeru zpět k autu. Jelikož jsme se po cestě fotili se soby a zastavili v malém muzeu. K výchozímu místu treku jsme se dostali poměrně pozdě a jediná loď z Memurubu vyplouvá už v 15.30 hodin. Nám zbylo na asi 15 km tůru s převýšením kolem 1.000 m něco kolem 4 hodin a to je málo. Všichni další to vzdali, jen já, Adla, Jirka a samozřejmě Martin jsme vyrazili, po 2,5 km a 500 výškových metrů jsme naznali, že já a Adla to opravdu nezvládneme ve vymezeném čase, a tak jsme se vrátily a Jirka šel jen s Martinem. Vystoupali na vrchol a vrátili se stejnou cestou zpět. Ani oni nechtěli riskovat, že nestihnou loď a budou muset pěšky podél jezera asi 15 km. My jsme s Adlou šly alespoň část cesty kolem jezera a potom se sešly s Jirkou a Martinem u kafíčka s výhledem na jezero a štíty vrcholů Jotunheimenu – Domova obrů.

DEN IV: Po snídani sbalili a vyrazili do dalšího místa, kde jsme měli být ubytováni 4 noci, bylo to poblíž městečka Kinsarvik v turistické základně Hardanger Vanderhjen. Čekala nás opět projížďka úchvatnou norskou přírodou. Říká se, že Finsko je zemí tisíců jezer, ale to není pravda – Norsko je zemí nejen tisíců jezer, ale i tisíců vodopádů. Ty se valily všude, Jirka byl jak Alenka v říši divů. Martin na přání zastavoval, a Jirka fotil jak o život. A pokud jsme jen projížděli, mlčky se kochal a určitě už v hlavě kul plány na další cestu třeba jen jak se stativem vyfotit ještě lepší snímek vodopádu. Cestou jsme projeli i nejdelším světovým silničním Lærdalským tunelem, který je dlouhý 24 km a spojuje města Lædal a Aurland, vede jím dvouproudová silnice a jsou tady dokonce i kruhové objezdy uvnitř skalního masívu – kam se na ně hrabe naše pověstná Blanka.

DEN V: Pěší túrou jsme vyrazili ke kaskádovitému vodopádu Voringsfossen, který leží na řece Bjoreio na okraji národním parku Hardangervidda. Krátký trek vedl divočinou po kamenech, trochu blátem, mezi spadanými stromy – ale stálo to za to – ke konci už jsme slyšeli hřmění vody padající z náhorní plošiny do údolí Mabodalen a potom se nám už ukázal vodopád v celé své kráse. Jirka fotil a fotil a my ostatní jsme se kochali – to ani jinak nešlo.

Večer se vylouplo sluníčko a my jsme s Jirkou nevydrželi ležet a odpočívat a podnikli jsme ještě vycházku k „našemu“ vodopádu, kde na druhý pokus vše vyšlo k Jirkově absolutní spokojenosti. Sluníčko svítilo, paprsky se lámaly v padajícím vodopádu, prostě ideální večerní sluníčko jak stvořené pro oko fotografa. Strávili jsme tam přes 3 hodiny.

DEN VI: Vyjeli do národního parku Folgefonna, počasí po ránu nebylo nic moc, takže naše první zastávka byla ve městečku Odda, nejprve jsme navštívili muzeum místní hydroelektrárny. Zdálo by se, že to pro nás ženské bude trochu nezáživné, ale opak byl pravdou. Muzeum (ostatně jako skoro všechna muzea v Norsku) bylo velice poutavě sestavené. Byl tam mimo jiné i klavír, na který nám Adla zahrála – takže navíc takové malé kulturní zpestření. Chlapi si to samozřejmě užili, není nad pohled na turbíny, hřídele a podobné nesmysly. Po návštěvě muzea jsme se stavili na dobré cappuccino a mezitím se počasí jakžtakž umoudřilo a přestalo pršet a my mohli pokračovat do Folgefonny k výpravě na ledovec. Je to asi sedmikilometrový okruh s převýšením 400 m, zhruba druhá polovina cesty je náročnější, zdolává se pomocí lan a potůčky se přechází po lávkách a pomocí řetězů. Cesta se dá zvládnout, pokud nemá člověk strach z těch lan a řetězů. V naší výpravě Zdeňka a Lucka vzdaly pod prvním lanem, my jsme s Alou, Jirkou, Petrem, Honzou a samozřejmě Martinem pokračovali dál až k ledovci. Bylo po dešti, po cestě jsme museli zdolat nejen nástrahy v podobě bláta, ale i holé kamenité stěny, kde jsme se jistili jen těmi lany. Byla to taková malá ferrata, když jsme zdárně zvládli i cestu zpět, Martin si oddechl, že nikdo z nás (tím myslel hlavně mě a Adlu) nespadl a všichni jsme přežili. Nechápu, z čeho měl strach, mně se tahle adrenalinová cesta líbila ze všeho nejvíc a jediné, co se mi přihodilo, byl malý puchýř na ruce, jak jsem se spouštěla po laně ze stěny nad řekou.

DEN VII: Na středu předpovídali na norském serveru yr.no celkem slušné počasí, tak jsme naplánovali cestu na Trolltungu neboli Trolí jazyk. Vzhledem k náročnosti a délce túry jsme vyrazili opět jen my tři (já, Jirka a Adla) a přidal se k nám Honza. Martin už dvě předchozí noci protrpěl s bolestí zubu, takže se vydal k zubaři. Ale prý by raději trpěl na cestě k Trollíkovi než v zubařském křesle. Ráno nás po snídani odvezl přes městečko Odda a vypustil na parkovišti Skjeggedal. Odtud už jsme museli sami. Začátek cesty vedl strmě nahoru po cestě podél bývalé zásobovací lanovky, která ale není v provozu. Nevím, jestli se tomu dá říct cesta – bylo to spíš kamenité koryto plné bahna, kořenů, ohromných kamenů místy poskládaných jako schody a čas od času tam viselo lano, kterého jsme se měli držet, prý aby se nám lépe stoupalo. Nevím, jak tuto cestu popsat – prostě pořád do kopce – na 1 km asi 450 m převýšení, krok dopředu, potom uklouznutí v bahně zpět, takový malý masakr. Po prvních sto metrech jsem si přestala hlídat boty, abych náhodou nešlápla do bláta či vody – stejně to nemělo smysl. Asi za hodinu a půl jsme vyšli na nádhernou náhorní plošinu a potom už „jen“ deset kilometrů pořád mírně do kopce a zase trochu i z kopce, sněhovými poli a na konci nás čekal onen pověstný Trollí jazyk. Bohužel těch, co si hlídali počasí a vyrazili ve stejný den bylo více, takže u jazyka se nás sešlo několik desítek a čekat frontu na to, abych se mohla na špičce jazyka vyfotit, se nám nechtělo (abych řekla pravdu, ani mi to nevadilo, ten pocit, že je pode mnou 700 metrová propast, by mi nedělalo moc dobře, tak jsem byla ráda a já svůj strach mohla svést na to, že nebudu stát ve frontě – ale nikomu ani muk). Fotku z vrcholu máme!!! Cesta zpět probíhala v pohodě, ovšem než přišel poslední kilometr. To, co jsme vyšplhali ráno nahoru, nás teď čekalo zpět. Ještě o to horší, že po celodenním náporu turistů byla pěšina ještě více rozbahněná. Poslední kilometr byl skutečně náročný, když jsem se podívala pod sebe, měla jsem pocit, že pokud se nakloním trochu víc, přepadnu a poletím a budu na parkovišti mnohem dříve než všichni ostatní. A že to nebyla žádná legrace, dokazuje i fakt, že jsem po cestě dolů slyšela takové zvláštní zvuky a on to nějaký Číňan, Japonec či podobný šikmooký pán ve žluté bundě, který za mnou opatrně slézal dolů a patrně přes slzy neviděl na cestu. Dole jsme ho potom viděli, jak už seděl u kafe v té žluté bundě od bahna až po krk, jak se občas kutálel bahnitým korytem. Asi bude mít nezapomenutelný zážitek – ale to mám i já, bylo to fakt pěkný. Dole na nás už čekal Martin a vyrazili jsme směr naše ubytování.

DEN VIII: Ve čtvrtek ráno jsme naložili věci do auta a vyjeli směr Oslo. Po cestě jsme zase zastavovali u peřejí, skalisek a vodopádů. Jeden z nich – Låtefossen neboli Hřmící vodopád – byl tak ohromný, že když jsme potom projížděli kolem něj, připadali jsme si, že projíždíme myčkou aut. Ta voda stříkala až přes cestu jak – no jak z vodopádu. Samozřejmě nemohla chybět zastávka na výborné cappuccino v jedné hospůdce při cestě, ale bohužel asi po 1,5 hodině cesty Honza zjistil, že nemá peněženku a veškeré doklady, peníze i pasy. Tak nezbylo nic jiného, než že nás Martin zavezl k jedné řece, kde se dalo i koupat a s Honzou se pak celou tu štreku vrátil zpět pro peněženku (a byla tam – ještě jsou lidi poctiví). My ostatní jsme si užili konečně tři hodiny lenošení na slunci u vody a bylo nám taky krásně. Jen do Osla jsme dojeli se zpožděním, takže návštěvu muzeí jsme museli odložit až na pátek. Čtvrteční podvečer jsme navštívili jen známou budovu Opery, kde se dá chodit i po střeše. A ještě nám zbyl čas na procházku centrem Osla kolem budovy Národního divadla, Parlamentu až ke Královskému paláci.

DEN IX: V pátek po snídani v hotelu jsme odjeli lodí na poloostrov Bygdøya k muzeu Rolanda Amundsena Fram – je to asi nejnavštěvovanější muzeum v Oslu. Trojstěžník Fram patří k nejslavnějším vědeckovýzkumným lodím, které přispěly k probádání do té doby nepoznaných polárních končin. Je to opravdu unikát, nádherně zrestaurovaná loď, která se dá celá projít a celé muzeum bylo opravdu zajímavé. Strávili jsme tam víc jak dvě hodiny. Ve městě jsme ještě prošli pevnost Akerhus. Odpoledne jsme přejeli k letišti.

Celý týden jsme si užili, Norsko je nádherná země, poznali jsme zase jiný kus světa a byli jsme nadšeni.

A vzkaz pro Martina – „Martine – díky a tady to bylo zase hezký“