Země Sámů - poslední přírodní národ Evropy

V západní Evropě používaný název Laponci je pro místní tak trochu s hanlivým podtextem, rozhodně se sami sebe označují jako Sámové. Je to národ bez konkrétního státního zřízení a útvaru. Sámové žijí na území čtyř oficiálních států — Norska, Finska, Švédska a Ruska. Jejich život byl vždy významně determinován krutými přírodními podmínky života daleko za polárním kruhem, přírodou polární tundry, ale také útlakem ze strany silnějších majoritních národů. Původně Sámové žili jižněji než tam, kde to dnes označujeme jako Laponsko, s vytvářením národních států byli vytlačování stále více na sever. Národ to není početný, současná čísla jsou, díky postupující asimilaci s ostatními národy jen odborné odhady. Studie říkají, že v současnosti žije na území Laponska zhruba 80.000 Sámů, nejvíce v Norsku, ve Finsku asi jen 6.000.

Pro Sámy je charakteristické zachování si i v době překotné komercionalizace a globalizace svého tradičního přístupu k životu — těsné sepětí s přírodou, zejména se sobími stády, která jsou nadále jejich obživou a zaměstnáním, lpění na dávných tradicích, poznamenaných animistickou vírou v přírodu, šamanismem, uchovávání tradičních forem kultury. Je jasné, dnešní doba s sebou přináší i civilizační změny, které působí na toto etnikum. Obydlí rašelinných chýší či z kůže nebo březové kůry vyrobených stanů lávvupřipomínajících indiánské teepee dnes už uvidíte jen ve velmi odlehlých oblastech. Většina Sámů dnes na první pohled žijí jako my — využívají média včetně Internetu, jezdí autem, používají mobilní telefony. Na druhou stranu dobrá polovička z nich stále Laponskem kočuje se sobími stády tundrou; a ti, co nekočují, ve velké míře se svými kočovnými krajany spolupracují a obchodují, zajišťují odbytiště sobích produktů apod.

Historie a původ sámského národa je zahalena mnoha tajemstvími. Etnografové se stále nemohou shodnout, odkud tito sobí kočovníci přišli, kde se vzali na dálném evropském Severu. Obecně se soudí, že jejich dávnověkou pravlastí je území za Uralem, odkud se na počátku našeho věku hnuli Evenkové, Jakuti, Tulové, Čukčové a další národy do nekonečných prostor severské tajgy. Staré nálezy z poloostrova Kola, severní Karelie a okolí Inari však nabízí i jinou teorii — kultura užívající podobných atributů jako nynější sámská se v oblasti severní Skandinávie vyskytovala nejméně 5000 let před Kristem, dávno před popisovaným exodem přírodních severských národů ze sibiřské pravlasti. Snad zbývá jen věřit starým sámským legendám, které říkají, že jejich národ se zrodil přímo z ledu, který silou svých žhavých očí roztavila Maddarakka, paní lásky.

Národní obrození Sámů se datuje do sedmdesátých let 20. století, v souvislosti s jejich silnými protesty proti výstavbě monstrózní elektrárny na řece Altě na severu Norska. Jednalo se, mírně řečeno, o nešetrný přístup centrální norské vlády na území Laponska. Výsledkem protestních aktivit byla krom drastické redukce projektu i sjednocení lidí sámské národnosti a znovuoživení dávných, po staletí zakazovaných a ponižovaných tradic a kultury. Tyto staré tradice několikrát v roce ožívají na setkáních sámských etnik ze širokého okolí Laponska. Mezi nejznámější sešlosti patří Velikonoce v norsko-sámské osadě Kautokeino (Guovdageaidnu) a tzv. Márjjábeaivvit, Mariánské dny ve finsko-sámském centru Enontekiö (Enoadat). Počátek této tradice se datuje až do konce 14. století, kdy bylo poprvé švédskými misionáři zaznamenáno mysticko-religiózní setkávání Sámů ze širého okolí. Tato setkávání byla příležitostí pro misionáře z jihu k masivnímu obracení „pohanských a čarodějnických Laponců“ na „pravou víru“. V 16. století byl v dnešním Enontekiu postaven první křesťanský kostel a setkávání Sámů bylo přesunuto sem. Snahou církve bylo dostat v Laponsku vzpurné sámské etnikum alespoň trochu pod kontrolu.

Sámové vždy brali tato shromáždění jako příležitost setkávat se mezi sebou (neboť prostory, kudy kočují se svými soby, jsou pro našince nepředstavitelné), navštěvovat své přátele i mezi Finy, Nory a Švédy, věnovat se tradičním způsobům zábavy a hry, prodat zde sobí maso, kůže a další předměty „lidové tvořivosti“. Pochopitelně zde docházelo ke křtům dětí, pohřbívání mrtvých či svatbám.

Stejně tak i současná shromáždění jsou zdrojem poznání sámské kultury a životního stylu. Pro samotné Sámy se stále jedná zejména o příležitost se setkat se svými příbuznými a přáteli, roztroušenými po celé veliké zemi. Posledních dvacet let tato setkání organizuje sdružení enoadatských Sámů „Johtti Sápmelahččat“. Mívají podobu dovednostních soutěží sobařů, závodů sobích saní, koncertů tradiční vokální hudební formy joik, divadelních představení, hokejových zápasů apod.

Typická sámská Siida je někdy přirovnávána k vesnici. Jindy k rodině. Ve skutečnosti označuje několik rodů, které jsou rozhodnuty žít společně, chovat soby a všestranně spolu spolupracovat a vzájemně se podporovat. Siida bývá mnohdy mylně vykládána jako obec, nesouvisí však s pevným místem, nýbrž s lidmi, kteří spolu žijí. Společenské nastavení Sámů je tvořeno oboustrannými příbuzenskými vztahy uznávajícími příbuznost jak ze strany otce, tak matky. Příbuzenské vazby, i vzdálené, jsou však u Sámů určující pro systém siid, jež v podstatě vychází z původních rodových uspořádání. Dodnes mezi kočujícími Sámy platí výsady z příslušnosti k určitým siidám, jež se týkají i nepokrevních příbuzenských vztahů. Např. v siidě, z níž pochází kmotr kočovníka, má kočovník kdykoli právo na neomezenou dobu návštěvy, spojenou se všestrannou výpomocí, pohostinstvím a úsilím směřujícím k dosažení společného cíle.

Dědičná práva jsou velmi demokratická a rovnostářská, neexistují rozdíly mezi výší dědictví pro ženu a muže. I v dalších aspektech se dá sámské etnikum počítat za jedno z mála na světě, kde odedávna funguje téměř dokonalá rovnost a respekt mezi muži a ženami. Dědičná práva se týkají hlavně sobů, teprve potom se uvažuje o dalším majetku. Při smrti jednoho z rodičů přebírá dočasně majetek pozůstalý rodič, jež musí zachovávat rovnou „vyživovací povinnost“ pro všechny děti. Ty dědí po jeho smrti rovnoměrně rozdělený veškerý majetek zemřelých rodičů. Jako u všech původních národů nejsou k dodržování těchto pravidel třeba žádné zákony, tradice společnosti prostě neumožňuje jakákoli vybočení a obcházení.