Motorky, Norsko a ryby

05.12.2017 Zpět



Autor článku: jira24, uveřejněno se souhlasem portálu motorkari.cz , redakčně kráceno
Tak jako každý rok, tak i na podzim 2014 mi táta připomíná, že příští rok se jede zase na ryby a svůj proslov končí otázkou, zda jedu také. Potřebuji jen pár vteřin na odpověď – jasně že jedu, ale místo v autě jim zabírat nebudu. Pojedu na motorce a oni mi budou dělat doprovodné vozidlo. Na začátku roku kupuji lístky na trajekt. Taky se připojišťuji a připlácím nějaké asistence pro zahraničí. Na nějaký čas cestu pouštím z hlavy. Finální přípravy na výpravu začínají asi 14 dní před odjezdem.

Pojedu na stroji SV650S K6. Zuzanu dávám do servisu, aby se preventivně vyměnilo vše, co by se mělo měnit pravidelně. Vyrážím na svou první motodovolenou, chci být dokonale připraven a nic podcenit.

Týden před odjezdem finišuji plán trasy a zakresluji do mapy. Počítám s tím, že za 36h bych mohl ujet 1.100 kilometrů na sever Dánska do přístavu a stíhat trajekt. Pokud to půjde, budu se vyhýbat dálnicím. Jen se mi nějak nechce s tím začít, takže k tomu zasedám až v devět večer den před odjezdem. Čísla silnic se v Německu mění snad na každé křižovatce, ale Dánsko už bylo v pohodě a v Norsku je to po stejné silnici od trajektu až na cílové místo.

Na dobrodružnou výpravu na sever vyrážím z Prahy směr Chomutov a Hora Sv. Šebestiána lehce po páté hodině ranní. Parádní obloha bez mráčku, vycházející slunce, vůně léta, minimální provoz – skvělý začátek. Po přejetí čáry do Německa uvažuji o ideální cestovní rychlosti. Rovnice má dva základní parametry - výše částky za placení pokut v Německu a kurz EUR/CZK. Vítězí varianta stejného postupu jako doma -  v obcích dle předpisů a mimo ně maximálně do 130km/h. V Německu se najednou cítím nějak bezpečněji, uvažuji čím to je. Pak mi to dojde. Svítící motorky jsou mezi nesvítícími auty velice dobře viditelné a díky tomu o vás všichni včas ví a chovají se vstřícně a ohleduplně.

Vzhledem k jednoduchosti mé převážně papírové navigace hodlám objet Lipsko a Halle z jihu a vůbec se do těchto měst nepodívat. Vše fungovalo do chvíle, než se mi do cesty postavil Fritz Umleitung! Sjíždím z plánované trasy, která se na papíře bohužel nepřepočítá. Značení objížděk je podobné, jako u nás - na prvních třech křižovatkách jsou šipky, a pak, když vás odvedou dost daleko od původní trasy, značení zmizí. Ocitám se v hezké vinařské vesničce kousek od Querfurtu. Reminiscence na jižní Moravu. Nad dědinou vinice, v dědině sklepy. Asi by se tam dal strávit hezký víkend.

Za Wolfsburgem pokračuji dál na sever směr Uelzen a Hamburg. Průjezd Hamburgem byl už v plánu tak trošku „kách“. Věděl jsem, že si musím tak nějak pořád držet stejný azimut, dokud nenarazím na dálnici A7, která míří z města dál na sever. Snad pět pruhů v každém směru, dopravní špička, spoustu aut, motorek, křižovatek a vedro na padnutí. Moje obavy stoupaly zhruba stejně rychle jako teplota motoru. Poprvé za dobu vlastnictví jsem na budíku Zuzany viděl trojcifernou teplotu a větrák na chladiči si sáhl na dno svých sil. Bláznivý průjezd Hamburgem mi trval něco přes dvě hodiny. Zlatej vodník. 

Asi 20km za Hamburgem sjíždím z dálnice, že se poohlédnu po něčem na spaní. Mám na to asi nárok, za sebou přes 700km. Kemp jsem po 10 minutách našel, ale problém je, jak se v něm ubytovat. Recepce zavřená a nikde nikdo. V blízkém rodinném domě však bydlí majitelé. Paní domácí neumí příliš anglicky, já zase německy, ale nakonec to nějak dáváme dohromady. Za nocleh a tři deci radlera platím 10€ + 10minut teplé sprchy je za 1€. Příjemná cena. Vařím si večeři a jdu si hned lehnout, jsem KO. Kemp byl moc hezký a čistý, v blízkosti rybník, doporučuji. (odkaz: http://www.campingplatz-vogelzunge.de/index.html).

Ráno po sedmé už jsem na nohách, před sebou další nádherný letní den bez mráčku. V plánu je do večera zvládnout ještě necelých 500km, abych stíhal trajekt do Dánska. Pokračuji dále na sever a vyhýbám se všem větším městům. Příjemně zakroucené silničky s parádním asfaltem jsou pohlazením na motorkářské duši. Pár menších bloudění a korigování trasy, ale před dvanáctou už přijíždím do Flensburgu. Rozhodně chci se Zuzanou dojet až do mariny.

Čas na doplnění zásob. Na parkovišti před supermarketem není snad ani jedno auto s německou značkou – všechno jen Dánové. Taky jsem se poučil v tématu zálohované PET láhve. Když kupujete menší balení tekutin, záloha je často vyšší, než cena obsahu. Chcete-li se vyhnout řešení zálohy, pak doporučuji volit láhve s nápisem ‘Pfandfrei’ na obale. A teď už hurá do Dánska.

Hned na začátku se mi potvrdila jedna známá pravda. Dánsko je nejnudnější motorkářská země v Evropě. Všechny silnice vedou pořád rovně. Je tedy lepší jet po dálnici, protože tam se dá jet alespoň rychleji. Chci si to aspoň zkusit, držím se okresek, a doufám. Nekonečně nezáživná cesta pokračuje dalších několik stovek kilometrů. Kousek před Aalborgem za jízdy málem usínám, což je jasný signál k zastavení. Aalborg je celkem fajn město. Některé jeho dominanty jsem si prohlédl i třikrát. Asi tušíte, že to záměr nebyl. Před čtvrtou okružní jízdou trefuji výpadovku na západ, která mě dovede do přístavu v Hirtshals. Jak se blížím do cíle, začínám větřit problém ve spálené žárovce v kontrolce prázdné nádrže. Mám od posledního tankování najeto téměř 300km a kontrolka ještě ani nebliká. S vědomím toho, že při domácích jízdách tankuji tak po 250km, nechci si připouštět představu, jak mátožně tlačím motorku kolem cedule oznamující začátek přístavního města. Hladové očko na mě naštěstí po chvíli skutečně zabliká. Hurá, funguje to.

V přístavu najíždím do správné brány a řadím se do fronty dalších asi 15 motorek, z nichž je většina H-D. Přede mnou stojí starší Nor s FJR 1300. Ihned se pouští do diskuze, vrací se z dovolené, při které s kámoši projeli Švédsko, Finsko, Pobaltí a Polsko. Mimo jiné mi radí, že nesmím vynechat horskou cestu nad Ovre Ardal, o které se zmíním ještě později. Při procházce mezi ostatními bajky ve frontě mě zaujali dva společně cestující chlapíci z Německa. Jeden má nějaký H-D, druhý GSX-R 1000. Troch zvláštní sestava.

Konečně se otvírá brána a motorky najíždějí do lodi jako první. Po vjezdu na palubu kluci na Harykách spouští solidní bigbítový koncert, a mě dochází komičnost situace, když jsem doma řešil výměnu laďáku za originál, abych náhodou nedělal moc hluku. Na závěr tohoto intermezza probíhá soutěž se zadáním - uvaž si svoji motorku tak, aby si ji za 18 hodin našel v Bergenu stále stojící a nejlépe na původním místě. Učím se sledováním ostatních. Rekordman je pán s Goldwingem, který použil pět kurtů. Kluci na Haryky používají v průměru tak tři. Metodou copy - paste „lepím“ Zuzanu přes bočák, přetahuju ještě jeden jistící kurt přes sedlo a jdu na palubu.

Po celonoční plavbě a mezipřistání ve Stavangeru připlouváme kolem poledne do bývalého královského města Bergen. Venku je „kosa jak z nosa“, asi o 20°C méně, než v bylo v Dánsku, jemně mrholí a sedm známých kopců nad městem ukrývají chuchvalce mlhy. Navlékám si vše, co se mi pod kombinézu vejde. Směr sever. Stačí, když se budu držet stále stejné silnice (E39) a po 500km budu na místě.

Vítaným odpočinkem na cestě je čekání na trajekty, kterými se necháte převézt přes fjordy. Hned ten první trajekt mi ujíždí přímo před nosem, ale protože to tady funguje jako MHD, je interval jen asi 20 minut. Ceny těchto trajektů se pro motorku včetně řidiče pohybují mezi 50-80 NOK v závislosti na délce plavby. Asi po třech hodinách celkem nezáživné jízdy unikátní norskou krajinou přijíždím do městečka Forde. Přichází rozhodnutí využít pohostinnost zdejšího kempu. Časová rezerva je postačující, do cíle relativně kousek a termín srazu se zbytkem výpravy až zítra po obědě. Navíc stahující se mraky hrozí spustit svou spršku každou vteřinou. Kemp je bezva, čistý, s plně vybavenou kuchyňkou a krásným výhledem na okolní hory. Cena 135NOK (http://www.fordecamping.com/en/ ). Ulehám a těším se, co přinese zítřek.

Ráno pokračuji směr sever po jedné z hlavních norských komunikací E39 - trochu hustější provoz a pár ostřejších zatáček. Cestu si zpříjemňuji koukáním na nádhernou přírodu a focením zasněžených vrcholků hor. Krátce po obědě se dostávám na poměrně dlouhý vnitrozemský trajekt do Molde. Výhodou těchto vnitrozemských trajektů, které vedou napříč uzavřenými fjordy a tedy v klidnějších vodách, je skutečnost, že se nemusí kurtovat motorka. Z Molde je už to na naši velrybářskou základnu slabá hoˇka jízdy. Přivítání se zbytkem výpravy je stylové - moravská slivovice. Po více než 1.700 kilometrech parkuji svoji Zuzanu ve dřevníku a jediný heft, za který jsem ochoten tahat v následujících dnech je ten od lodního motoru.

Pár dní aktivního odpočinku a rybolovu a vyrážím na motorce do Kristiansundu. Těším se na známou Atlantskou cestu, prý druhé nejnavštěvovanější místo Norska. Na začátku vás přivítá podmořský tunel za jehož projetí se platí, v mém případě 100 NOK. I přesto, že na Atlantské cestě nejsem poprvé, několikrát jsem ji projel autem, cestu si opět velmi užívám. Prostě paráda.

Chci zjistit více o Norsku     Kdo je Martin Pišťák     Přednášky o Norsku      Slevy      Pro firmy      Dárkový voucher

Certifikát zákonného pojištění a Obchodní podmínky   Garanční fond 

Máte dotaz? Můžete nás rovnou kontaktovat telefonicky  +420 602 296 287

Copyright © 2014-2018 ViaMarpi s.r.o. Všechna práva vyhrazena. Created by Zora Solution

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.